Rozhovor s Josefem Kratochvílem, nadaným varhaníkem a klavíristou od nás z Valašska.
tiskové zprávy
3.11.2022

Josef Kratochvíl, 27letý rodák z Valašského Meziříčí, bývalý student Základní umělecké školy Alfréda Radoka Valašské Meziříčí, na které nyní jednou týdně učí hru na klavír, sbírá úspěchy na soutěžích nejen v Česku ale i v zahraničí. Jak se dostal ke hře na varhany a kde všude slaví úspěchy? I na tyto otázky naleznete odpovědi v rozhovoru.


Varhany jsou dost specifický nástroj, jak ses dostal k hraní právě na ně?

Moji rodiče jsou muzikanti. Otec již mnoho let hraje na varhany ve zdejším kostele Nanebevzetí Panny Marie, takže jsem je měl na očích od malička.

Na naší škole si tedy studoval jak dlouho?

Zhruba od svých pěti do čtrnácti let. Poté jsem byl přijat na hudební gymnázium v Ostravě. Bylo to kombinované gymnázium s konzervatoří, což podle mého názoru vytvořilo skvělý kompromis pro všechny, co chtěli studovat obojí ale ještě zcela nevěděli, na co přesně by se rádi zaměřili.

Ve svém studiu si pokračoval na Akademii múzických umění v Katovicích, proč sis vybral právě Polsko a tuto školu?

Při studiu hudebního nástroje je vždy důležitý pedagog, protože se studentem tráví nejdůležitější část celého studia. Prof. Gembalskeho jsme s taťkou poznali během jeho koncertu a  oběma se nám líbil. Zjistil jsem, že učí na Akademii v Katovicích a zdálo se mi, že si budeme dobře rozumět. V Katovicích jsem měl také výborného klavírního pedagoga Roberta Marata.

V Katovicích jsi tedy dokončil bakalářská studia, co tě přimělo pokračovat ve studiích v německém Lipsku?

Škola i vzdělání v Katovicích byla super, ale Katovice, i přesto, že Polsko investuje do rozvoje kultury hodně peněz, jsou stále spíše industriální město, které nemá takovou tradici jako například Lipsko. Vždycky jsem se snažil poznávat co nejvíce kantorů, protože se snažím co nejvíce posouvat své dovednosti a znalosti. Myslím, že ty tři roky v Katovicích byly tak akorát. Hodně mi toho daly, ale bylo na čase se posunout někam dál.

V Německu jsi studoval na Hochschule für Musik und Theater „Felix Mendelssohn Bartholdy“, kde si pod vedením pana profesora Martina Schmedinga absolvoval magisterská a postgraduální studia. Čím tě pan Schmeding zaujal, že ses rozhodl pro studium právě u něj?

S panem Schmedingem jsem se poprvé setkal na kurzech v Niederlausitz, kousek za českými hranicemi. Už tam mě zaujal jeho pedagogický přístup, byl velmi uvolněný, přátelský a zároveň velice vzdělaný a profesionální pedagog. Čím víc se blížil konec mých studií v Katovicích, tím víc jsem uvažoval nad tím, kam dál, a  LIpsko byla jasná volba. Prof. Schmeding se svým studentům věnuje opravdu naplno i ve svém volném čase, ať už se jedná o přípravu na soutěže, koncertní kariéru, nebo získávání stipendií. Velmi mě ovlivnil právě v tom, jak nyní pracuji se svými studenty.

To jsi nám povyprávěl o magisterském studiu, ale tím tvůj pobyt na lipské vysoké škole neskončil, že?

Ano, to bylo magisterské studium, které trvalo dva roky. Poté jsem tam zůstal ještě na takzvanou mistrovskou třídu, určenou pro studenty, kteří se chtějí vydat na koncertní dráhu. V rámci studia jsem  na vysoké škole v Lipsku působil také jako asistent, což mi dalo první cenné pedagogické zkušenosti. Po celé čtyři v roky Lipsku jsem také studoval klavír u prof. Jacquese Ammona, který měl také zásadní vliv na můj hudební rozvoj.

Během svého studia si absolvoval i stáže v zahraničí.

Ano, právě v rámci studií v mistrovské třídě jsem se dostal na stáž do USA, do států Texas (Rice University) a New York (Eastmann School of Music) a také New York City (Juilliard). Výhoda studií v Lipsku je tradice klasické hudby, která je velice známá nejen v Evropě, ale také v Americe, kde mají několik partnerských škol, se kterými probíhají výměnné pobyty studentů.

Během svých studií ses úspěšně zúčastnil i mnoha mezinárodních soutěží, například v  Severním Irsku, USA nebo v Petrohradě. Jak se člověk na takovou mezinárodní soutěž v Petrohradu dostane?

Každá soutěž má určité podmínky pro účast, buď věkové nebo vyžadují, abys byl ještě stále student. Většinou se posílají nahrávky, ze kterých komise vybere soutěžící. Nebyla to ta největší soutěž, na které jsem zatím byl, ale rozhodně byla zajímavá. Byla to první mezinárodní soutěž, kde jsem měl větší úspěch a zároveň jsem se poprvé podíval do Ruska. Z této soutěže jsem si odvezl hlavní cenu.

Petrohrad tedy nebyla ta největší soutěž, které ses účastnil? Která to byla?

Největší byla soutěž Bach Boston International Organ Competetion v USA, jíž jsem se účastnil minulý měsíc. Dostal jsem se až do finále, které se bohužel kvůli nemoci už tolik nepovedlo.  Tato soutěž je velikostí svého programu a tím, že byla otevřená pro celý svět, jedna z největších vůbec. Varhanní svět není zase tak velký, takže se tam sjely opravdové špičky z celého světa. Určitě to byla ta nejvyšší úroveň soutěže, na které jsem zatím byl.

Co tě v blízké budoucnosti čeká?

Kromě řady koncertů v Evropě bych se rád zúčastnil mezinárodní soutěže v Tokiu.

Na co kladeš důraz při výuce svých žáků?

Co nejvíce se snažím přistupovat ke každému individuálně a navázat ideální formu vztahu pedagog - žák. Myslím, že nejdůležitější ze všeho je, aby se žák během výuky cítil po fyzické i psychické stránce co nejvíce uvolněný. Pak se většina energie opravdu soustředí na práci a na výsledku je to vždy znát. Důležité je u dětí talent co nejdříve objevit a rozvinout, proto jsou často první roky u nástroje kritické a mají zásadní vliv na pozdější vývoj. Podle mě existují tři základní body, jejichž splnění zásadně ovlivňuje šanci na úspěch: 1. Žák - musí chtít a mít předpoklady, 2. Pedagog - musí umět tyto předpoklady co nejvíce rozvinout a být žákovi tím správným mentorem 3. Prostředí - ve kterém se žák  během vzdělávání pohybuje (škola, město, stát), a které dává žákovi příležitosti prezentovat své schopnosti před co nejširší veřejností. Vím, že je přede mnou ještě spousta práce, zejména na sobě samém!